Podivně poetická myšlenka - prolog

12. února 2017 v 18:47 | Eskie |  Kapitolové povídky
Takže...konečně je tady prolog té slíbené kapitolovky, kterou jsem nazvala Podivně poetická myšlenka. Ano, já vím, že jsem slíbila, že to tady bude do konce vánočních prázdnin, ale...no, nějak to nevyšlo. Fakt se omlouvám, ale mám hrozně moc práce, však to znáte :)
Tak tady to je:

PODIVNĚ POETICKÁ MYŠLENKA- PROLOG
Jsme v roce 1631.
V našem světě by to pro Anglii znamenalo Stuartovské období, pro Španělsko vládu Habsburků, do Číny se mezitím začali vecpávat Jezuité.
Jenže, my momentálně nejsme v našem světě. Tedy, samozřejmě že doopravdy tam jsme, ale jestli se začnete, možná se vaše mysl přenese někam úplně jinam.
Konkrétně na maškarní ples, přímo mezi hosty lady Tomasiny Iribis.
Všichni pozvání prošli nejprve bohatě zdobenou halou, kde je přivítala služebná, přímo do velkolepého sálu.
Zmíněná služebná byla opravdu na pokraji svých sil, od rána luxovala, zametala, drhla, chystala výzdobu, občerstvení, šaty pro svou paní - lady Tomasinu - a teď dohlížela na hosty a šktrala si jejich jména v seznamu, od ní dostala rozkazem sepsat. Ten čítal asi něco kolem šedesátky jmen, což pro jednu ubohou služku a její dvě mladé nezkušené pomocnice opravdu není málo.
Nicméně, lady Tomasina musela mít dnes všechno naprosto dokonalé.
"Neočekávám žádné katastrofy nebo nepříjemné záležitosti, jinak můžete čekat vyhazov," oznámila své služebné den předem tónem tak arogantním, až z toho mrazilo.
Ozvaly se dva ostré údery klepadla. Služebná rychle položila seznam na stolek a šla otevřít.
Vešly tři osoby v krásných elegantních maskách - lord Brook se svou manželkou lady Brookovou a jejich ne příliš nadšeně se tvářící osmnáctiletou dcerou.
"Dobrý večer, lorde, lady, slečno, ehm..." na chvíli se jaksi zasekla. "Pojďte dál, pojďte dál."
Jediný kdo dal najevo, že ví o její existenci, byla mladá slečna Brooková, která na ni kývla a pokusila se o úsměv, který - kdyby neměla zjevně tak špatnou náladu - by byl moc milý.
Brookovi prošli halou do sálu, kde na ně netrpělivě čekala lady Tomasina. Dalo by se říct, že se máme těšila, nicméně to bylo proto, že Brookovi byli velmi urozená a hlavně velmi bohatá rodina. Pro lidi, jako byla lady Tomasina, bylo dobré udržovat si s nimi dobré vztahy, (zvlášť když máte syna, který by byl příhodným manželem pro jejich dceru) i když o přátelství se nedalo mluvit ani zdaleka.
"Viktorio! Chamire! Ráda vás vidím po takové době! A tohle je jistě vaše dcera Allisa, že ano, ta se ale změnila od té doby co jsem ji viděla naposledy!" zašveholila Tomasina falešně a upravila si krajku na své černé masce.
Lady Viktoria Brooková polkla.
"Ehm...Já i má manželka vás samozřejmě také rádi vidíme, ale byli bychom radši, kdybyste nás oslovovala lorde a lady Brookovi. Mimochodem, naše dcera se jmenuje Alle, ne Allisa, a naposledy jste ji viděla před třinácti lety, to jí bylo pět, samozřejmě že nevypadá pořád stejně," odpověděl jí suše lord Brook.
"Oh, jistě," usmála se lady Tomasina sladce. "No, pojďte se posadit."
Pokynula jim a zavedla je k největšímu a nejvíce zdobenému stolu, pouze pro vybrané hosty. Zatím u něj seděl jeden postarší baron se svou manželkou, manžel lady Tomasiny lord Cristian a jejich pohledný černovlasý syn.
"Cristiane, tohle jsou Brookovi, pamatuješ se na ně přece."
"Eh...No jistě, samozřejmě."
"A ty, Afeli, neseď tady a nabídni slečně židli," podívala se Lady Tomasina významně na svého syna.
Afel pohlédl nejprve na ni, pak na Alle, které to navzdory citronovému výrazů moc slušelo. Pak vstal a trochu váhavě odsunul Alle židli. Alle i její rodiče se tedy posadili a lady Tomasina se pokusila zapříst hovor.
"Vaše masky - jsou opravdu nádherné, jistě pocházejí z toho vyhlášeného oděvnictví madame Oroklové, nemám pravdu? Ostatně, kde jinde by mohla nakupovat taková vznešená rodina jako jste vy, že ano? No jistě, váš rod je známý po celém širokém okolí."
Lady Tomasina si znovu upravila krajku. Nebyla hloupá a moc dobře věděla, že na někoho jako jsou Brookovi, platí přesně takovéhle neupřímné lichotky.
A taky že ano. Na oba manžele to velmi zapůsobilo, zvlášť na lady Viktoriu, která při zmínce o šatstvu zjevně ožila.
"Ano, máte pravdu, naše masky skutečně pocházejí z oděvnictví madame Oroklové. Řeknu vám, kvalitnější a krásnější šaty nikde nenajdete. Tuhle jsem u ní koupila..."
Alle měla na šaty zásadně jiný názor,než její matka. Bylo jí vcelku jedno, co má zrovna na sobě. Když poslouchala bláboly její matky a lady Tomasiny o tom "kvalitním a slušivém sametu", nejradši by si masku na místě strhla. Na to si ale bude muset počkat do půlnoci, kdy nastane odmaskování. Přibližně v tuto dobu plánovala také najít tu služebnou, která vypadala tak unaveně, když je vypouštěla dovnitř, aby ji odvedla do pokoje pro hosty.
Sice matku i otce dlouho přemlouvala, aby směla odjet už dnes po skončení plesu, byla to však marná snaha, oba trvali na tom, aby zůstala po celých pět dní v sídle Iribis, tedy zde.
Ze zamyšlení ji vytrhlo cinkání stříbrné lžičky o pohár, které vyluzovala lady Tomasina.
"Prosím o pozornost!"
Šum v sále utichl.
"Moc vás tady všechny vítám! Já i můj manžel jsme nesmírně nadšeni, že jste nás poctili svou návštěvou. Co dodat - občerstvení máte na stolech, kdybyste něco potřebovali, u dveří do sálu najdete Noru, mou služebnou, ta dnes plní rozkazy vás všech. A samozřejmě o půlnoci bude odmaskování. Bavte se dobře!" nepřirozenost z hlasu lady Tomasiny přímo sálala.
Začala hrát hudba. V rohu sálu stálo nejlepší kvinteto, které si lady Tomasina s lordem Cristianem mohli dovolit.
Dva z mužů třímali v rukou celetony, nástroje podobné flétnám, až na to, že oproti nim měly omezený tónový rozsah, a nebylo možné na nich zahrát půltón.
Další brnkal na portoru, zvláštní a velmi moderní nástroj, složený ze spirálovitě zatopeného kusu dřeva a dvanácti strun, které přes něj byly různými směry nataženy.
Čtvrtý muž stál vedle mohutné kombíny (basy se strunami nataženými úhlopříčně) a poslední muž podporoval rytmus údery do velikého kýble (po cestě měli páni muzikanti malou nehodu a když už bicista přes dvě hodiny vytrvale mlátil do svého tánoru, jeden z naštvaných celetonistů mu ho vyhodil z kočáru).
Ovšem, lidé jako lady Tomasina (s absolutním hudebním hluchem) ani v nejmenším nepoznali rozdíl mezi zvukem mistrovského tánoru a zběsilého mlácení do kýblu na odpadky.
"Pozvala jsem na dnešek ty nejlepší hudebníky, které mi doporučovali všichni mi známí," prohlásila jakoby mimochodem. "No tak, Afeli, vyzvi přece Alle k tanci," vrhla znovu na syna významný pohled.
Afel tedy vstal, přešel k Alle a zeptal se: "Smím prosit, krásná slečno?" znělo to dost naučeně.
"Prosit můžete, ovšem nejsem si jistá, k čemu vám to bude," odpověděla Alle a nevšímala si šokovaných pohledů všech okolo.
"Alle!" okřikla ji matka, když se vzpamatovala. "Zapomněla sis vychování v kočáře? Okamžitě běž tančit!"
Alle se kysele usmála. "Rozkaz," řekla a vstala.
"Nebuď drzá." Lady Brooková byla očividně v rozpacích. Omluvně se usmála na Tomasinu.
Mezitím Afel nabídl Alle rámě (ta ho nepřijala) a odvedl ji mezi ostatní páry.
Muzikanti hráli rikot. Tanec ve valčíkovém rytmu, jinak však nemá s valčíkem nic společného. Jeho hlavní poznávací znak byl, že si při něm tanečníci kvůli složitým tanečním krokům neustále šlapali na nohy.
Alle rikot nesnášela, nicméně uměla ho dokonale, narozdíl od Afela, který jí během pěti minut dokázal, že kombinace jeho statné postavy s těžkými kovovými ozdobami, které měl na kabátci už opravdu něco váží.
"Dnes nemáte moc dobrou náladu, jak vidím. Nevadí, pokusím se vás rozveselit," řekl mile Afel.
Alle mu prohlédla do očí. "To je od vás hezké, ale pochybuju, že se vám to povede."
Chvíli jen mlčky tančili.
"Jste krásná, slečno Brooková." řekl Afel a Alle došlo, zatímco ona pozorovala spíše jiné páry, Afel se celou dobu díval na ni.
"Co kdybychom si tykali?" Měla už dost té oficiálnosti.
"Echm, totiž...Ano, to je dobrý nápad."
"Řekni, Afeli. Myslel jsi to s tou lichotkou vážně, nebo je to jen naučená fráze?"
"Tedy, moje matka... samozřejmně, že jste... totiž jsi krásná Alle, ale -"
"Chápu."
Alle se podívala na velké, zlatě zdobené hodiny. Deset. Ještě dvě hodiny do půlnoci.
"Pověz mi něco o sobě, Alle."
"A co mám říct? Není toho na mně moc zajímavého."
"Ale jistě je. O co se zajímáš? Co ráda děláš?"
"Já... hodně čtu."
Afel naštěstí konečně pochopil, že Alle nemá náladu se s ním vybavovat, a už se na nic neptal. Ona samozřejmě mlčela taky, takže nastalo ticho, až do chvíle, kdy hudba umlkla.
Oba se pak vrátili ke stolu a usedli. Jejich rodiče byli právě uprostřed rozhovoru o přítomném kvintetu (lady Tomasina předstírala, že o hudbě něco ví).
Další dvě hodiny probíhaly ve velmi pomalém a pro Alle nesnesitelném tempu. Čas se táhl jako smůla.
Alle přišlo až absurdní, že jejím rodičům nedochází, jak jim oba Iribisovi (hlavně Tomasina) podlézají.
Několikrát šla znovu tančit s Afelem, což nakonec byly světlé chvíle v utrpení, které mělo formu posezení s rodiči a Iribisovými u stolu. S Afelem se dalo aspoň normálně mluvit, když nic jiného.
Asi ve třičtvrtě na dvanáct Alle objevila vhodná balkon a oznámila rodičům, že potřebuje na čerstvý vzduch.
Vydala se tedy k proskleným dveřím balkonu. Otevřela je a prošla po mramorových dlazdičkách až k zábradlí z bílého kamene.
Opřela se o něj a zahleděl a se do noční oblohy. Její matka vždy říkala, že jsou hvězdy jako diamanty na tom nejdražším náhrdelníku. Allina babička kdysi říkávala, že hvězdy jsou jako sny: uvidíš je všechny zářit, teprve když zhasnou ohňostroje, i když tam byly i předtím. To tys je neviděl pro všechen ten jas ostatních světel. Řekla jí to jednou, když s ní v noci pozorovala oblohu. A Alle se to vrylo do paměti, jako málokterá věc.
Hvězdy ji odjakživa přitahovaly. A taky noci. Tmavé a konejšivé.
Většina lidí by Alle záviděla její život. Má přece vznešený původ, bohatou rodinu, krásy i inteligence dostala pořádnou dávku - ovšem opak byl pravdou. V životě chodila pořád jednou a tou samou smyčkou. Etiketa a povinnosti. Ráno vstát, upravit se, jak je to vhodné pro urozenou mladou dámu. Snídaně se skládá z vybraných lahůdek, které chutnají všechny naprosto stejně. Pak má přesně stanovený harmonogram, který pro ni sestavuje - jak jinak - matka. Vzdělání je pro nastávající lady to nejdůležitější. Ne, Alle, ten příbor musíš odložit v úhlu 35,47 stupňů, je nepřípustné, aby to bylo 35,49.
Alle to nebavilo. A nejen nebavilo - nesnášela to. Ježily se jí chloupky na zátylku, jen když slyšela slovo musíš, nebo ještě hůř - nesmíš.
Noční obloha byla jediná věc v jejím životě, která neměla žádné hranice. Kdyby to šlo, stala by se hvězdou. Kdyby to šlo, zapadla by společně se sluncem. Jen kdyby to šlo. Opojená naivitou roztáhla ruce, jako by si snad myslela, že vzlétne. Nohama ale stála pořád pevně na mramorové dlažbě.
Poslední dobou si Alle stále častěji pokládala otázku: Existují sny?
Pro někoho, jako byla ona, by nemít sny znamenalo skoro nežít. Takže asi ano...
Co když to, co cítím není touha? Co když je to něco...jiného?
Alle s povzdechem svěsila ruce přesně ve stejném okamžiku, kdy odbila dvanáctá. Okamžitě si strhla masku z obličeje a z drdolu se jí uvolnilo uvolnilo několik pramínků.
Unavená nebyla ani trochu, ale stejně chtěla najít služebnou, aby ji odvedla do pokoje pro hosty.
S velkými obtížemi se přinutila vrátit do reality a prošla balkónovými dveřmi zpět do sálu.
Rychlým krokem procházela mezi hosty až ke vstupním dveřím do síně.
"Alle!" uslyšela za sebou matčin hlas. Otočila se a uviděla, jak na ni mává od stolu.
"Kam jdeš"?
"Jsem už unavená. Jdu požádat služebnou, aby mě odvedla do našeho pokoje."
Nečekala na matčinu reakci a prošla dveřmi. Služebnou Noru uviděla téměř okamžitě. Když došla až k ní, zjistila, že je to spíš ona, kdo by si už potřeboval jít lehnout.
"Prosím vás, mohla byste -" zarazila se.
Nad mohutnými vraty, kterými se vcházelo do sídla Iribis bylo velké okno. Alle se opět ponořila pohledem mezi hvězdy.
Začala si prohrávat s myšlenkou, která objevila kdesi v hlubinách jejího vědomí, když stála na balkoně. Možná, že je šílená, jak na ni jednou v hádce zakřičela matka. Ale...Kdo řekl, že šílenec nemůže mít pravdu?
"Copak byste potřebovala, slečno?" připomněla se služebná.
Alle se rozhodla.
"Mohla byste mi říct, jak se dostanu pryč z města?"

Líbilo?:D
Budu moc ráda, když se tady objeví nějaké ty komentáře. Přijímám samozřejmě i kritiku!
Co se týče 1. kapitoly, budu se snažit hodit ji sem co nejdřív. Ale nemůžu říct nějaký konkrétní termín, protože by to dopadlo jako teď :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Remi Remi | Web | 26. února 2017 v 22:12 | Reagovat

Ahoj, promiň, že reaguju tak pozdě, ale nějak jsem nevyšla s časem... :)
Příběh jsem četla skoro hned po vydání, ale nějak to přišlo, že jsem nekomentovala, tak to napravím teď.
Co si vzpomínám, tak příběh se mi moc líbil - máš můj obdiv za originalitu. :)
Alle bude sympaťačka... A ta poslední věta se mi fakt líbila!

2 Eskie Eskie | 4. března 2017 v 13:46 | Reagovat

[1]: Jéé, děkuju moc :)
Jsem ráda,že se ti příběh líbí, takhle pěkný komentář dokáže opravdu motivovat :-)

3 Remi Remi | 27. června 2017 v 21:51 | Reagovat

Ahoj Eskie, plánuješ pokračování? :) Ten příběh si přímo říká o pokračování!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama