Prosinec 2016

Děkuju, děkuju, děkuju, Story Cubes!

29. prosince 2016 v 17:41 | Eskie
Čusky dneska podruhé!
Mám to. Kdyby někdo nerozuměl mojemu úplně normálnímu a ani trochu retardovanému jazyků, tak to znamená námět ke kapitolovce. Jej! Použila jsem Story Cubes a fakt mě to inspirovalo. Tak snad se vám to bude líbit, a promiň, Remi, není to HPFF, ale doufám, že i tak to bude dobrý. Prolog by tu měl být ještě dneska, první kapitola do konce prázdnin.
Jo, a taky doufám, že to někdo bude číst, jinak by to byl dost na nic, no...
Mějte se, Esk😊

Feeling #1

29. prosince 2016 v 11:36 | Eskie |  Vykecávání
Chci psát. Už mě nebaví tahle tvůrčí krize. Je to utrpení.
Mám různé vjemy, jako by "vidění", ale pak, když je chcu předat papíru, tak prostě zmizí.
Kdo je Alle?
Neměla bych radši psát jenom ty pocity, než souvislý příběh? Možná mi k tomu dopomůžou tyhle feelings, které si plácám do poznámek na mobilu, a ani nevím jestli je pak zveřejním. Jestli tohle někdo čte, tak jsem to asi udělala.
Znáte Story Cubes? Super věcička, přesně pro tyhle situace. Zkusím je.
Teď jste museli přetrpět moje nesmyslné vykecávání, ale možná brzo přistane tady na blogu první kapitolovka.
Mám toho v sobě spoustu, mám nápady, ale asi se jim nechce existovat mimo mě, jestli chápete.

Ještě něco: jestli tohle čteš, chodíš sem častěji, chceš něco číst, nebo máš jakýkoliv možný i nemožný důvod, hlasuj prosím v anketě pod článkem. Fakt mi to pomůže.
Kdybyste se ptali, kdo je to ta Alle, tak vám můžu říct, že zatím to nevím sama, ale doufám že se to brzo dozvím já i vy.
B-)

O smutku, vzteku a o písku

13. prosince 2016 v 21:07 | Eskie |  Jednorázové povídky
Jdu. Rychle.
Blížím se k pláži, která je v létě ideálním místem pro nadšený turisty. Místní už z ní tak vedle nejsou. Je to prostě pláž, moře a písek. Teď v pozdním podzimu, kdy je větrno, je to navíc akorát tak bílá písečná bouře.
Nikdo tady není, jenom já a ten písek. Dojdu až k místu, kde moře omývá břeh a dívám se na tu vodu. Na tu spoustu vody. Zamrazí mě, jenom pomyslím na to, jak musí být ledová.
Vítr zešílel a já pravděpodobně taky. Zuju se. Nenosím ponožky ani když je pod nulou, takže stojím na písku boso. Jestli je mi zima, to nevím, protože tak nějak zapomínám vnímat. Cítit.
Nezmění se to, ani když mi malá vlnka zaplaví prsty na nohou. Možná mě chce vyprovokovat. Ale k čemu, proboha? Co mám ještě dělat?
Připadám si zrazená. Ani ta pitomá mořská vlnka pro mě nemá pochopení.
Myslím, že jsem mrcha. Nebo si to o mně myslí někdo jiný. Ve vlastní hlavě mám takový zmatek, že si nejsem jistá ani tím, jak se jmenuju.
Vztekle kopnu do vlny před sebou. Štve mě, že jí to nebolí. Kopnu do ní znovu. A znovu. Nejsem si ochotná přiznat, že je to k ničemu.
Udělám pár kroků dopředu, až mám vodu po kolena. Chlad, který by mě měl teď obklopovat, odmítám vnímat. Najednou v noze ucítím ostrou bolest a vidím, že z pod mého pravého chodidla se valí krev. Odstoupím, a hledám to, co mě pořezalo. V písku pod sebou nahmatám kapesní nůž, očividně dost ostrý.
Vůbec nevím, co bych teď měla udělat. Cítím vztek. Cítím smutek. Ale hlavně, cítím to zvíře ve svém srdci. Divoké, temné a zlé.
Podívám se na nůž. Pak se ohlédnu. Pořád nikdo. Proč bych to nemohla udělat? Proč bych si celou situaci nemohla ulehčit?
Ano. To je správné řešení. To zvíře, které žije v mém srdci, nesmí dál ubližovat.
Chytnu nůž pevně do ruky a...
Bylo zvláštní dívat se, jak mi od zápěstí odkapává krev. Raději jsem si lehla a nechala se nadnášet slanou vodou. Ta pode mnou pomalu začínala nabírat červenou barvu, místo té neútěšně šedé.
Ulevilo se mi. Začala jsem se šíleně smát a nemohla jsem přestat. Už to nebude dlouho trvat a zvíře zemře. Společně se mnou.
Vzpomínám si, jak mi máma jako malé vždycky před spaním četla pohádku. Když skončila, usmála se na mě takovým tím maminkovským láskyplným úsměvem a řekla mi: "A teď už zavři očka, zlatíčko."
Dobře, mami. Tak já zavírám...

Tak co, co byste chtěli číst?

12. prosince 2016 v 20:41 | Eskie
Ahoj,

Nemám svůj blog dlouho, ale jeho hlavní téma by měly být povídky. Já nejradši čtu a píšu fantasy, detektivky, romantické příběhy (ale musí to být originální, klišé už mě nebaví) nebo HP fanfiction. Co chcete číst? Co mám psát? Ptám se teď spíš na kapitolovky, protože je to dlouhodobá záležitost, která by asi neměla smysl, kdyby nikoho nebavila. Možná nějaká fantasy detektivka s romantickým příběhem? XD Záleží na vás. Pište do komenářů a asi vám tu hodím i anketu.
Tak co ???

Eskie :D

Sjeď ještě kousek dolů!

12. prosince 2016 v 20:10 | Esk |  Povídkárna
Taaaak, dej šipku zpátky...a sjeď kousínek dolů :D

Mé kouzelné já!

12. prosince 2016 v 15:29 | Eskie |  About me
Pokládáte si otázku: A kdo je vlastně ta Eskie ?

Eskie, to jsem já. Trochu konkrétněji: chodím na gympl, hraju a housle a cimbál (pro ty co neví co je to cimbál-klik!),čtu, zpívám, píšu všelijaké povídky a blbostičky atd.

Poslouchám: rock, alternative rock, barokní pop, metal...no a vlastně skoro všechno kromě country a Kryštofa. a Slzy.

Miluju: snickersky, spánek, ten pocit když vím, že nemusím nic dělat, úterky, kámošky, kámoše

Nesnáším: Kryštov a Slzu (jestli je posloucháte, tak já vám to neberu, ale prostě můj názor je můj názor), pondělky, schody, matiku, fyziku a podobné bludy

Jak vypadám: středně vysoká, modrooká, blonďatá, na první pohled psychopad

Poznáte mě podle toho že: mám na hlavě pandu

Mám: jednu ségru, dvě sestřenky, dva bratránky. No a taky minku s tínkem.

Nemám: čas. Takže tohle už bude asi všechno :D

Mějte se. Esk :DDD

Změnilo mi žvot...

11. prosince 2016 v 23:06 | Eskie
Čauky,

"Změnilo mi život" je téma tohoto týnde, ale já jsem nechtěla, aby byl tento článek zveřejněný v sekci "téma týdne" na blog.cz, takže to sem dávám jako normální článek.

Nevím jaké věci tak lidem mění životy. Výhra v loterii? Pravá láska? Naleznutí smyslu života? No, tak mě teda život změnila moje nejlepší kamarádka. Přesněji řečeno to, že mě zradila.

Doteď vlastně nevím co jí k tomu vedlo, ale musím říct, že nad tím často přemýšlím a zatím jsem se k ničemu nedobrala. Co jsem jí provedla? Na základce jsme byly nejlepší kamarádky na světě, žádné BFF, to nám připadalo hrozně afektované a namyšlené. A navíc žádné "best friends FOREVER" v našem okolí nedokázaly zůstat kamarádkami víc jak pár týdnů. My jsme byly vyjímka. Hádaly jsme se málokdy, vždycky jsme dokázaly najít kompromis, když jsme se na něčem neshodly.

Když nám bylo asi tak 10, vymýšlely jsme si vlastní světy, kde jsme mohly být čímkoliv, ale vždycky jsme byly buď "kolegyně" nebo něco podobného. Některé z těch světů jsme měly propracované do posledního detailu, dělaly jsme spoustu nákresů a seznamů. Konkrétně se ale zmiňovat nebudu, přecejenom ty světy pořád ještě žijou, jenom je dlouho nikdo nenavšívil :')

Obě jsme byly jedničkářky, taky díky tomu jsme v třídním kolektivu nebyly moc oblíbené. Prostě jsme pro ostatní byly ty šprtky, (sice fakt nwm jak na to přišli, já jsem v té době učebnici doma ani neotevřela, ale OK) co jsou tak trochu divné (vždyť jsme ve svých 10 letech neměly ani facebook, prostě totálně out, hotová tragédie XD). Ale my jsme si právě na tom, že nejsme "normální" zakládaly.

Začalo to když jsme přešly po 5. třídě na gympl a začala se u nás projevovat puberta - a moje nej kámoška se během půl roku totálně změnila. Teď nemyslím fyzicky, vypadala pořád stejně, změnila se jen její povaha - a to teda do posedního kousíčku. Nejdřív se mi začala vyhýbat, moc se mnou nemluvia, i když jsme spolu seděly v lavici. Upnula se na naši další kámošku, kterou přitom zezačátku moc nemusela. Měla jsem pocit, že přede mnou mají nějaké tajnosti, nebo že mě dokonce pomlouvají. Ony si myslely, že to nevidím, ale já jsem to viděla. Úplně všechno.

Během asi tří měsíců jsem probulila litry slz, nevěděla jsem co je špatně ani jsem ne ni nedokázala být naštvaná. Dost mi pomáhala moje rodina, která mě podržela, když jsem měla ty nejhorší depky. Do konce školního roku jsem to jakž takž vydržela a dokonce jsem se jí ani na nic neptala - neměla jsem na to sílu - ale za to jsem měla strach. Teď zpětně ani nevím z čeho, vždyť jsem neměla co ztratit, ale co už.

V druhém pololetí se chovala s prominutím jako čím dál tím větší kráva. Pomlouvala koho mohla, přitom do očí nikomu nic neřekla. A dost lezla té naší třetí kámošce do p*dele. A ta si to s radostí nechala líbit (proboha to zní úchylně XD).

No, ale světe div se, za ty dva měsíce prázdnin, to nějak tak vyšumělo a bavíme se zase normálně, i když už ZDALEKA ne tolik jako předtím. Je to moje kámoška, ale vlastně už jí nevěřím. Mám jí ráda, ale cítím se ukřivděná. Ale co už.

Třeba to vyřešíme někdy za pár let. Anebo třeba taky ne. Kdo ví? Ale rozhodně mi to změnilo život. Jestli k lepšímu nebo k horšímu, to sama nevím, ale jsem už konečně spokojená. Tak je to asi dobrý, ne ? :)
❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤

Rubriky

11. prosince 2016 v 21:57 | Eskie
Ahojky,

Tímto článkem se vám všem chci omluvit za to, že všechny moje články nebudu dočasně (ale fakt jenom dočasně) zařazovat so rubrik jako všichni normální tvorové, protože na tom debilním tabletu rubriky přidávat nejdou, stejně jako odpovědi k anketám. Sice pochybuju, že tohle někdo čte, a jestli, tak ho to asi nezajímá, ale prostě té úvodní stránce by bylo bez článku smutno :). Takže všechny články budou zatím v archivu, ju? Jakmile se dostanu k nějakému notebooku, okamžitě všechno zařadím, ale asi to hned tak nebude, protože naši jsou toho názoru, že tablet mi prostě stačí. A přitom mi ho ani nekupovali, ten jsem si sama vydřela XD. Snad je přesvědčím do Vánoc, anebo se prostě přihlásím odněkud jinud. OK, mějte se krásně :DDDD

Eskie