Přeji příjemné počtení. Vaše Mražená Kreveta.

Prosinec 2016

O smutku, vzteku a o písku

13. prosince 2016 v 21:07 | Mražená Kreveta |  Povídky
Jdu. Rychle.
Blížím se k pláži, která je v létě ideálním místem pro nadšený turisty. Místní už z ní tak vedle nejsou. Je to prostě pláž, moře a písek. Teď v pozdním podzimu, kdy je větrno, je to navíc akorát tak bílá písečná bouře.
Nikdo tady není, jenom já a ten písek. Dojdu až k místu, kde moře omývá břeh a dívám se na tu vodu. Na tu spoustu vody. Zamrazí mě, jenom pomyslím na to, jak musí být ledová.
Vítr zešílel a já pravděpodobně taky. Zuju se. Nenosím ponožky ani když je pod nulou, takže stojím na písku bosa. Jestli je mi zima, to nevím, protože tak nějak zapomínám vnímat. Cítit.
Nezmění se to, ani když mi malá vlnka zaplaví prsty na nohou. Možná mě chce vyprovokovat. Ale k čemu, proboha? Co mám ještě dělat?
Připadám si zrazená. Ani ta pitomá mořská vlnka pro mě nemá pochopení.
Myslím, že jsem mrcha. Nebo si to o mně myslí někdo jiný. Ve vlastní hlavě mám takový zmatek, že si nejsem jistá ani tím, jak se jmenuju.
Vztekle kopnu do vlny před sebou. Štve mě, že jí to nebolí. Kopnu do ní znovu. A znovu. Nejsem si ochotná přiznat, že je to k ničemu.
Udělám pár kroků dopředu, až mám vodu po kolena. Chlad, který by mě měl teď obklopovat, odmítám vnímat. Najednou v noze ucítím ostrou bolest a vidím, že z pod mého pravého chodidla se valí krev. Odstoupím, a hledám to, co mě pořezalo. V písku pod sebou nahmatám kapesní nůž, očividně dost ostrý.
Vůbec nevím, co bych teď měla udělat. Cítím vztek. Cítím smutek. Ale hlavně, cítím to zvíře ve svém srdci. Divoké, temné a zlé.
Podívám se na nůž. Pak se ohlédnu. Pořád nikdo. Proč bych to nemohla udělat? Proč bych si celou situaci nemohla ulehčit?
Ano. To je správné řešení. To zvíře, které žije v mém srdci, nesmí dál ubližovat.
Chytnu nůž pevně do ruky a...
Bylo zvláštní dívat se, jak mi od zápěstí odkapává krev. Raději jsem si lehla a nechala se nadnášet slanou vodou. Ta pode mnou pomalu začínala nabírat červenou barvu, místo té neútěšně šedé.
Ulevilo se mi. Začala jsem se šíleně smát a nemohla jsem přestat. Už to nebude dlouho trvat a zvíře zemře. Společně se mnou.
Vzpomínám si, jak mi máma jako malé vždycky před spaním četla pohádku. Když skončila, usmála se na mě tím maminkovským láskyplným úsměvem a řekla mi: "A teď už zavři očka, zlatíčko."
Dobře, mami. Tak já zavírám...

Sjeď ještě kousek dolů!

12. prosince 2016 v 20:10 | Mražená Kreveta |  Počteníčko
Taaaak, dej šipku zpátky...a sjeď kousínek dolů :D