Přeji příjemné počtení. Vaše Mražená Kreveta.

Jak nabarvit oblohu

10. prosince 2017 v 8:00 | Mražená Kreveta |  Básničky
Opět dílo(a) pro Face2Art. Povídku, napsanou pro tuhle soutěž, najdete v rubrice Povídky pod názvem Druhé dějství. Vítám samozřejmě jak chválu, tak kritiku. Příjemné počtení. Kreveta. :D

JAK NABARVIT OBLOHU
NA OKROVO
Odlétali v dáli,
řítili se časem, který nakreslil jim Dalí.
Co mu za to dali?
"Časem řítili se,
zpomalili, pak zůstali za obzorem viset,"
stojí v letopisech.
Viset za obzorem,
spíše možná viset nad ním, vzato kol a kolem.
Ožít jako golem.
Na co se mě ptali?
Je snad nebe bezhvězdné, či nás jenom zrak šálí?
V dáli odlétali.
NA ŠEDO
S náladou brzkého rána
spěchá dlouhou ulicí,
není přímo nevítaná,
přesto nadbývající.
S dopisy od milých známých
ledabyle vykročí,
myslí na ta slova na nich,
nebijí snad do očí?
S vlasy spletenými v copu
cítí sílu oblohy,
spraví od kabátu klopu -
den nebude ubohý.
NA RUDO
Zrnko písku, záblesk v moři
vlastní malé světy tvoří.
Jak nám pod rukama plyne,
čas je ve skupenství plynném.
Proč jsou krásné pavučiny?
Bez důvodu, bez příčiny.
Jak nám pod rukama mizí,
čas je pro nás dosud cizí.
Letní bouře, silné hřmění
celý vesmír někdy mění.
Jak se pod rukama svíjí,
zapříčiní tragédii.
 

Druhé dějství

10. prosince 2017 v 8:00 | Mražená Kreveta |  Povídky
Zdravím. Přidávám povídku, kterou jsem primárně napsala pro soutěž Face2Art. Chválu i kritiku uvítám. Příjemné počteníčko přeje Kreveta. :D

Seděla tiše ve vlaku. Samotné jí nebylo jasné, proč vlastně nastoupila. Když ale vlak přisupěl na stanici, jediných sedm cestujících, kteří tam postávali, prostě do vlaku nastoupilo. A tak šla s nimi. Je pravda, že jí nádraží připadalo zvláštní - ať už proto, že bylo podezřele klidné a neolidněné, nebo proto, že netušila, jak se tam dostala. I přesto teď seděla v kupé a jela bůhvíkam.
"Dobrý večer, madam," pozdravil průvodčí, když vešel dovnitř. "Mohu poprosit o vaši jízdenku­?"
"Mou jízdenku…" automaticky si sáhla do kapsy kabátu a k vlastnímu překvapení nahmatala kousek tenkého papíru, který pak vytáhla. Stříbrným písmem na něm bylo napsáno její jméno: Nora Rissi. Pod ním svítila velká šestka.
Nora, která si nekupovala žádný lístek, zvlášť ne lístek takto neobyčejný, na něj nevěřícně vytřeštila oči a trochu roztřeseně ho podala průvodčímu.
"Madam Rissi," řekl při pohledu na jízdenku. "Je to skoro… škoda, řekl bych. I když zde ve vlaku samozřejmě vítáme všechny cestující."
Nora se zatvářila nechápavě. "Co je škoda? A kam to vlastně jedeme?" otázala se a nervózně sebou zavrtěla.
"Je přirozené, že se ptáte," odpověděl s profesionálním úsměvem průvodčí. "většina lidí, kteří nastoupí, to hned neví. Ale myslím, že to později určitě pochopíte sama." Podal jí označený lístek. "Příjemnou cestu," popřál a zmizel.
Nora byla divadelní herečka. Občas, když se do své role opravdu vžila, začínala skutečně cítit emoce, které postava prožívala. A přesně tak se cítila i teď. Jako by byla do role vcítěná tak moc, že se dění na pódiu začíná skoro měnit ve skutečnost. Jako by se tohle celé neodehrávalo v jejím životě.
Po nějaké době začal vlak zastavovat. Zadívala se z okna, nebylo tam ale vidět vůbec nic. Takhle nevypadá večerní tma. Za oknem se všude, kam dohlédla, rozlévalo absolutní černo. Nic, které se snaží, aby ho nikdo nezahlédl.
A pak se v prázdnotě začalo rýsovat… něco. Nora rozeznávala pláž. Pláž pokrytou oblázky a obehnanou skalnatými útesy. Čerň teď nahradilo běžné šero, jež se objevuje vždy těsně před rozbřeskem. Noře poskočilo srdce. Tady vyrůstala.
Na pláži seděli dva lidé. I ti jí byli povědomí. Statný, ramenatý muž objímal svou společnici, drobnou modrookou hnědovlásku. Východ slunce byl odjakživa Nořinou oblíbenou částí dne, což zdědila, stejně jako husté tmavohnědé vlasy a modré oči, po matce. Muž na pláži políbil svou ženu. Jak svítalo, Nora v ní čím dál, tím víc rozeznávala… sebe.
"Tady to začalo," ozval se hlas průvodčího. Nora si ani nevšimla, že se vrátil do kupé.
"Co začalo? Víte, nemám moc ráda lidi, kteří mluví v hádankách," řekla poněkud podrážděně a založila si ruce na prsou. Průvodčí se rozesmál.
"Předpokládám, že jste tohle místo poznala. Víte taky, kdo jsou ti lidé, kteří sedí na pláži?" Nora znovu pohlédla ven z okna. Mladý pár byl očividně tak zaujat sám sebou, že si snad ani nevšiml vlaku.
Mohla to říct jistě? Povzdechla si. "Nevím."
"Dobře," usmál se průvodčí. "Napovím vám, že se nacházíme přibližně devět měsíců před vaším narozením. Rozumíte? Den vašeho početí. Příběhy musí mít začátek a konec," vysvětloval.
Ano, teď už Nora opravdu rozuměla. Přeběhl jí mráz po zádech.
"A ten můj už skončil, mám pravdu? Ten příběh." Průvodčí na okamžik zaváhal, ale hned zase nasadil profesionální výraz. Nakonec řekl: "Ne, ne tak zcela. Spíš bych řekl, že jste dokončila první dějství." Pak se otočil a opustil kupé. Líbající se pár za oknem se opět pomalu začal ztrácet ve stínech a vlak se dal do pohybu.
Byla to nepochybně ta nejzvláštnější cesta, jakou kdy Nora absolvovala. Na další stanici na ni čekaly vzpomínky na dětství, na té příští viděla samu sebe asi jako sedmnáctiletou. Prohlížet si svůj život jen tak zpovzdálí bylo zkrátka podivné. Ovšem ne tak podivné jako přihlížet své vlastní smrti. Už viděla svatbu i narození dcery a teď by to mělo přijít. Šest stanic, šest vlakových zastávek - celý Nořin život. A opravdu.
Když vlak zastavil a tma začala ustupovat, uviděla před sebou rušnou silnici. Policejní vůz, sanitku a spoustu světel zběsile a výhrůžně blikajících do noci. Uprostřed toho všeho vytahovali z hořícího taxíku dvě těla. Nejdříve ji, Noru, pak opilého taxikáře, který nehodu způsobil. Po chvíli ho nakládají do sanitky a ta odjíždí. Nora už ale sanitkou nepojede.
Odlepila oči od dění za oknem a čekala na průvodčího. Skutečně záhy přišel. Nechala se doprovodit k východu, kde jí pak otevřel dveře a podržel je.
Vystoupila. Vzduch tady byl chladný a vlhký.
"Na shledanou. Jsem si jist, že se vám povede dobře."
"Děkuji. Myslím, že prostě zůstanu sedět tady na nádraží," vydechla, ještě dost otřesená z toho, co před chvílí viděla.
"Obávám se, že to není možné. Nemůžete zůstat tady," nadzvedl obočí. "Byla jste někdy v divadle, madam Rissi? V té nejnapínavější chvíli končí první dějství, diváci jsou v očekávání. Po pauze se znovu roztáhne opona, aby příběh mohl pokračovat. Po prvním dějství přece hra nikdy nekončí," usmál se.
"Já jsem…totiž byla jsem…hrála jsem divadlo," přiznala Nora. Vlak se začal rozjíždět a poslední slova průvodčího se napůl ztrácela v zesilujícím hukotu.
"A hrajete ho stále, madam."

Třetí prosinec

3. prosince 2017 v 22:45 | Mražená Kreveta |  Povídky
Omluvte prosím drobné překlepy a podobné srandy, text jsem přepisovala z mobilu, což je sice na odstřel, ale pro jednou mi to snad prominete. Příjemné počteníčko a zachovejte klid, prosím. Kreveta.
 


Plody fantastických moří

19. listopadu 2017 v 18:50 | Mražená Kreveta |  Krevetiny postřehy
Moje oblíbená fantasy kniha? Co na mě zabírá a co můžu doporučit? Který fantasy příběh rozmrazí Krevetu? Zde najdete seznam pěti knih z žánru fantasy, ve kterém každý jeho bod rozhodně stojí za přečtení.

Slečna

19. listopadu 2017 v 10:11 | Mražená Kreveta |  Básničky
Další básničečka, trochu jiného rázu než Vážená, kterou si taky určitě přečtěte. Zachovejte klid, chvalte, kritizujte :D. Příjemné počtení, Kreveta.

SLEČNA
Seděla slečna,
s rukama v klíně,
i když se nezdá,
čas rychle plyne.

Seděla slečna,
ač nedospělá,
životem dlouhým
projít si směla.

Seděla slečna,
opřena do strun
a v rukou hudbu,
našedlou od snu.

Poslyšte, slečno,
vždyť vy jste žena.
Proč vypadáte
tak překvapená?

Vážená

19. listopadu 2017 v 10:05 | Mražená Kreveta |  Básničky
Tohle je sice velmi stará záležitost, ale musím říct, že jsem s ní spokojená natolik, abych ji mohla publikovat. Příjemné počtení přeje Krevetka.

VÁŽENÁ
Madame z Londýna
k půlnoci usíná,
bývá to blondýna
s hezkýma očima.

Madame z Paříže
v převeliké míře
zobe lanýže
z drahého talíře.

Madame z Ostravy
bonton nebaví,
o její způsoby
nemějte obavy!

Zpět jako Kreveta

18. listopadu 2017 v 19:19 | Mražená Kreveta |  Informační koutek
Ahoj,...imaginární čtenáři.
Tento blog jsem založila asi před rokem a přidala pár článků, které vesměs nikoho nezajímaly. Pak jsem se na to vykašlala a devět měsíců nic nenapsala. Tím myslím na blog. Za tu dobu na moji stránku zapomnělo i těch několik málo čtenářů, kteří o ní předtím věděli.
Před rokem jsem se prezentovala jako Eskarina, jestli si náhodou pamatujete. Samozřejmě že si nepamatujete, každopádně to momentálně ani není důležité, jelikož blog tímto obnovuji, ano, pořádám comeback a měním včechno od vzhledu blogu, přes jmého, až po kvalitu povídek (aspoň doufám).
Tak tedy příjemné počtení a zachovejte klid, prosím! Nic Vám (zatím) nehrozí...

O smutku, vzteku a o písku

13. prosince 2016 v 21:07 | Mražená Kreveta |  Povídky
Jdu. Rychle.
Blížím se k pláži, která je v létě ideálním místem pro nadšený turisty. Místní už z ní tak vedle nejsou. Je to prostě pláž, moře a písek. Teď v pozdním podzimu, kdy je větrno, je to navíc akorát tak bílá písečná bouře.
Nikdo tady není, jenom já a ten písek. Dojdu až k místu, kde moře omývá břeh a dívám se na tu vodu. Na tu spoustu vody. Zamrazí mě, jenom pomyslím na to, jak musí být ledová.
Vítr zešílel a já pravděpodobně taky. Zuju se. Nenosím ponožky ani když je pod nulou, takže stojím na písku bosa. Jestli je mi zima, to nevím, protože tak nějak zapomínám vnímat. Cítit.
Nezmění se to, ani když mi malá vlnka zaplaví prsty na nohou. Možná mě chce vyprovokovat. Ale k čemu, proboha? Co mám ještě dělat?
Připadám si zrazená. Ani ta pitomá mořská vlnka pro mě nemá pochopení.
Myslím, že jsem mrcha. Nebo si to o mně myslí někdo jiný. Ve vlastní hlavě mám takový zmatek, že si nejsem jistá ani tím, jak se jmenuju.
Vztekle kopnu do vlny před sebou. Štve mě, že jí to nebolí. Kopnu do ní znovu. A znovu. Nejsem si ochotná přiznat, že je to k ničemu.
Udělám pár kroků dopředu, až mám vodu po kolena. Chlad, který by mě měl teď obklopovat, odmítám vnímat. Najednou v noze ucítím ostrou bolest a vidím, že z pod mého pravého chodidla se valí krev. Odstoupím, a hledám to, co mě pořezalo. V písku pod sebou nahmatám kapesní nůž, očividně dost ostrý.
Vůbec nevím, co bych teď měla udělat. Cítím vztek. Cítím smutek. Ale hlavně, cítím to zvíře ve svém srdci. Divoké, temné a zlé.
Podívám se na nůž. Pak se ohlédnu. Pořád nikdo. Proč bych to nemohla udělat? Proč bych si celou situaci nemohla ulehčit?
Ano. To je správné řešení. To zvíře, které žije v mém srdci, nesmí dál ubližovat.
Chytnu nůž pevně do ruky a...
Bylo zvláštní dívat se, jak mi od zápěstí odkapává krev. Raději jsem si lehla a nechala se nadnášet slanou vodou. Ta pode mnou pomalu začínala nabírat červenou barvu, místo té neútěšně šedé.
Ulevilo se mi. Začala jsem se šíleně smát a nemohla jsem přestat. Už to nebude dlouho trvat a zvíře zemře. Společně se mnou.
Vzpomínám si, jak mi máma jako malé vždycky před spaním četla pohádku. Když skončila, usmála se na mě tím maminkovským láskyplným úsměvem a řekla mi: "A teď už zavři očka, zlatíčko."
Dobře, mami. Tak já zavírám...

Sjeď ještě kousek dolů!

12. prosince 2016 v 20:10 | Mražená Kreveta |  Počteníčko
Taaaak, dej šipku zpátky...a sjeď kousínek dolů :D

Kam dál